K Formanskému kříži u Svojanova, do malebného Žipotína nebo na Radkovské hradisko vedla trasa dalšího hřebečského výletu, který sice byl nazván jako Bloudění u Gruny, žádné opravdové bloudění se ale mezi vesničkami na okraji Mírovské vrchoviny nekonalo. Aby také ano, když si turisté na toto již vloni připravené putování museli přes půl roku počkat – v listopadu jsme totiž kvůli vytrvalému dešti změnili plány a zamířili jen na skok k maletínským lomům. Nyní jsme ale nad hlavami měli vymetenou oblohu.
V devíti lidech převážně od Olomouce jsme se tak nechali autobusem přivézt na točnu ve Svojanově, u které se stále ještě nový hotel na místě strženého nestaví, byť tabule u zastávky slibují parádní prostory s ještě lepšími službami. Rovnou jsme se vydali po borušovské silnici do stoupání, naším prvním cílem byl Formanský kříž, který má připomínat nešťastný čin jednoho vozky, který pod kola svého povozu řítícího se z kopce měl hodit bochník chleba a tak vůz zastavit. Proč to byl nešťastný čin? Chléb je tělo Kristovo... Vozku za to prý stihl krutý trest – propadl se do země. Tak aspoň praví pověst, jiné vyprávění připomíná vraždu formana někde tady v lesích. Někde, protože kříž již nestojí na původním místě, v serpentině silnice je umístěn od roku 1922.
Kolem chatek a ve stínu lesa jsme pak postupně vystoupali až pod větrné elektrárny u Karlína, kde jsem účastníkům výletu připomněl, že zdejší bývalá hájovna je rodným domem Anny Gläser / Gromes z příběhu známého jako Annenruhe. Vzápětí nás čekalo přebíhání hlavní silnice, protože jsme chtěli pokračovat do Žipotína. Naštěstí to nebylo nijak dramatické a po chvilce jsme již nakukovali do kaple Panny Marie, která je dominantou této malebné osady schované mezi lesy a kopci. A když už jsme navštívili dvě místní části Gruny, vydali jsme se následně k samotné vesnici toho jména.
Jen jsme ale lehce "lízli" její spodní konec, naše kroky totiž vedly na Radkovské hradisko, kde jsme chvíli spočinuli pod dochovanou středověkou zdí, která kdysi chránila hrad či snad městečko na ostrožně nad Třebůvkou (o hradisku více tady). Svačina byla nejen batohová, ale ochutnali jsme i jahody červenající se podél cesty zpět k silnici, po které jsme pokračovali údolím Třebůvky do Radkova a následně až do cíle na vlakové zastávce v Rozstání.
Další hřebečské putování, odložené z podzimu, tak během letního dne rychle uteklo. Být jízdní řád na kolejích z Moravské Třebové do Dzbelu příznivější, pokračovali bychom ještě dále, určitě do Městečka Trnávky, kde bychom snad stihli i nějaké cílové osvěžení. Jinde po trase to totiž nebylo možné – ani nápoje, ani zmrzlina... A ten řídký provoz vlaků na někdejší Moravské západní dráze je neúprosný, i když se potřebujete dostat byť jen "za kopec" do Konice. To však neznamená, že nějakou trasu na Hřebečsku (nejen) pro hanácké turisty zase nevymyslíme...
Žádné komentáře:
Okomentovat